Norská lesní kočka (NFO)

[Vixenne]

Před několika měsíci jsem si po dlouhém zvažování pořídila kotě norské lesní kočky.
Vybírala jsem dlouho, podle svého založení a také, že jsem alergická na sliny koček krátkosrstých a bezsrstých.

Vybírala jsem v polodlouhosrstých plemenech II. skupiny FIFé jsem měla několik horkých kandidátů - birmu (SBI), sibiřskou kočku (SIB), která má minimum alergenů, mainskou mývalí (MCO), tureckou angoru (TUA) a taky norskou lesní kočku (NFO). Rok a půl jsem obcházela kočičí výstavy, ptala se chovatelů, kdo mi to dovolil, tomu jsem pohladila kočičku a zkoušela reakce.

Postupně se výběr zúžil na jediné plemeno, které mě uchvátilo svou divokostí ve vzhledu a přátelskou povahou, norskou lesní kočku.

Výběrem vhodného plemene však hledání teprve začalo. Hledala jsem vhodnou chovatelskou stanici, která by měla koťátka zodpovídající standardu jak po stránce vzhledu, tak po povahové stránce, která byla pro mne prioritní.

Zprvu jsem se koukala po odrostlých kočkách a kocourech, protože jsem nikdy předtím neměla kočku z důvodu alergie. Postupně jsem se dostala k tomu. že budu mít doma koťátko a zůstávalo čekat, než budou koťátka z vybrané CHS k odběru.

Než nastal den odběru koťátka, byla jsem v kontaktu s paní z CHS, měla jsem předvybráno koťátko a šla jsem jako nepopsaný list spolu s partnerem a naší fenečkou na nezávaznou návštěvu.

Nezávazná návštěva skončila sepsáním kupní smlouvy, zaplacením kocourka, návštěvou veterináře, kde byl naočkován proti vzteklině, očipován a zkontrolován jako klinicky zdráv. S sebou jsme dostali startovací balíček a pytlík kočkolitu na začátek. Prostě vše proběhlo hladce a věřím, že k vzájemné spokojenosti.

Koťátko jsem si odvezla domů, kde jej čekaly misky, kočičí WC (kam jsem nasypala kočkolit) a škrábadlo. Jelikož si rád ustýlel na našich postelích, pelíšek nebyl dodnes pořízen, stejně psí leckde a často se šarpejkou v jejím pelechu.

Proč jsem si pořídila noráčka (anglicky weggie) a ne jiné plemeno? Protože norky se vynikajícím způsobem přizpůsobují změnám prostředí, nejsou zbytečně agresivní, jsou přátelské, tolerantní, trpělivé, mazlivé a hravost jim vydrží do vysokého věku. prý mají až psí povahu. Když se k tomu přičte, že dorůstají úctyhodných rozměrů (kocouři 5-9 kg), mají nádhernou hlavu s rovným profilem a úžasný dlouhý huňatý ocas, jistě pochopí mnozí z Vás mou volbu.

Pro nerozhodné, tyto kočky žily s Vikingy a Vikingové je s sebou brávali na zámořské výpravy, umí prý rybařit, mají plovací blány, srst nenáročnou na údržbu (vyjma období línání stačí vyčesat jednou týdně) a tečkovaní jedinci vypadají jako zakrslý rys. U severských národů byla norská kočka součástí ženina věna. Nejsou příliš hlasité, mňoukají tiše a vrkají. Nádherně předou a jejich srst je úžasná na omak. U dospělých jedinců je dvouvrstvá srst nesmáčivá (trvá prý až 40 minut namáčení kočky, než pronikne voda na kůži).

Kocourek se sžil s novým domovem a se psí parťačkou v průběhu týdne. Nyní jsou nerozluční a povahově jsou si velice podobní.

S noráčkem jsem začala zkoušet vycházky a bylo to korunováno úspěchem, okolí baráku a psí výběh nám patří.

Kocourek už poslouchá na několik povelů, rád leze po stromech a miluje vycházky. Jeho bráška z vrhu se zas naučil aportovat hračku k nohám své paničky.

Pokud jsme někoho navnadila, jsem ráda. Toto plemeno si zaslouží víc příznivců.